Historie potápěčských počítačů

Dějiny potápěčského počítače

V roce 1951 proběhlo v USA, ve státě Kalifornie, tajné setkání ve Scrippsově Institutu pro Oceánografii, kde členové Amerického Vojenského Námořního Výboru Pro Podmořské Válčení a Svaz Podmořských Plavců diskutovali o možnostech zlepšení potápěčského vybavení. Na začátku jejich seznamu byl spolehlivý způsob monitorování zatížení lidského organismu dusíkem. O dva roky později, dva výzkumníci Scrippsova Institutu, pánové Groves a Monk, publikovali referát, ve kterém stanovili základní funkce potřebné pro dekompresní zařízení. Napsali, že taková zařízení musí počítat tři věci - dekompresi během ponoru, zbývající dusík v lidském těle z předchozích ponorů. Na základě těchto dvou informací se vypočítá třetí, pro optimalizované a rychlejší tempo výstupu. Groves a Monk navrhli použití elektrického analogového počítače pro měření jak dekomprese, tak spotřeby vzduchu. V roce 1955 americký výrobce Foxboro přišel s počítačem Mark I. Jednalo se o první analogový potápěčský počítač. Analogová ručička se pohybovala a označovala svým pohybem, směrem k červené zóně na displeji, nebezpečí při výstupu. Po několika zkušebních ponorech americké námořnictvo zjistilo, že zařízení je příliš nedokonalé, využití potápěčských tabulek bylo stále mnohem přesnější. V roce 1963 byl představen další potápěčský počítač SOS Poseidon 5. Ten automaticky vypočítal, jak dlouhé by měly být dekompresní zastávky zjištěné na základě hloubky ponoru a času pobytu na dně nebo v určité hloubce. Jeho nepřesné výpočty pro hluboké a opakované ponory způsobily, že Americké námořnictvo nedoporučilo jeho využití pro rekreační potápění. Ve stejném roce na trh vstoupil první elektrický analogový potápěčský počítač - Tracor. Toto zařízení napájely dvě baterie, ale jeho vysoká spotřeba energie, zejména v chladných vodách, způsobovala omezení doby ponoru a často i selhání celého systému. Další v pořadí byl MARK V S vyvinutý v DCIEM (Defence and Civil Institute for Environmental Medicine) v USA. Jednalo se o první potápěčský počítač sledující všechny tři dříve jmenované hodnoty. V 60. letech 20. století byl prodán průmyslovým a vojenským agenturám, ale veřejnosti k dispozici nebyl.

V 70. letech se potápěčský počítač digitalizoval. Stolní zařízení XDC-1 bylo v roce 1979 určené pro laboratorní účely a vypadalo jako pokladna. Přístroj byl základem pro zlepšené verze XDC-2 a XDC-3 nebo CyberDiver, který byl první digitální přenosný potápěčský počítač. V letech 1979 a 1982 se ho prodalo přes 700 kusů. Pozdější potápěčský počítač XDC-4 pracoval i s plynovou směsí, ale byl příliš drahý pro masový trh. Po roce 1980 se technologie rychle zlepšovala. V roce 1983 se na trhu objevuje první komerčně životaschopný potápěčský počítač Orca Edge. Tento přístroj byl založen na potápěčských tabulkách amerického námořnictva, ale bohužel nepočítal dekompresní plán. Výrobní kapacita tohoto potápěčského počítače byla jen jedna jednotka denně. O rok později se objevil přístroj Decobrain a tak se zrodil moderní rekreační potápěčský počítač. Měl vše, co se od potápěčského počítače očekávalo, včetně výpočtu doby stoupání a integrovaného výstražného systému pro rychlé výstupy. Decobrain byl také první potápěčský počítač, který byl úspěšný i na evropských trzích. Další potápěčské zařízení Dacor bylo následovníkem modelu Microbrain, který byl první potápěčský počítač s křemíkovým čipem a který se vyráběl v průmyslovém množství. V roce 1986 neznámá Finská společnost Suunto vstoupila na trh s potápěčským počítačem MSP-ML. Tento potápěčský počítač měl všechny základní funkce a byl schopný uložit historii až 10 hodin ponorů, tato data byla poté přístupná kdykoliv do vymazání. Toto a jednoduchý design byly klíčem k úspěchu a společnost Suunto tím vstoupila do výroby potápěčského vybavení. Trvalo dalších deset let, než Finové dosáhli v tomto odvětví vedoucího postavení na trhu. V roce 1987 švýcarská firma UWATEC představila potápěčský počítač Aladin, který smetl ze stolu všechny ostatní konkurenty. Nehezká, ale bytelná šedá krabička tohoto potápěčského počítače mohla být viděna na zápěstí potápěčů od Karibiku, Rudého moře až po velký bariérový útes. Brzy bylo více potápěčů, kteří potápěčský počítač využívali, než těch, kteří ho nepoužívali. Ze všech potápěčských počítačů se nejvíce používaly Aladiny. Progres těchto zařízení pokračoval stále dále a v roce 2008 se na trh dostal přístroj Underwater Digital Interface (UDI). Tento potápěčský počítač, založený na modelu RGBM, zahrnuje i podmořský komunikační systém, který umožňuje potápěčům posílat pod vodou textové zprávy a má digitální 3D kompas. Dále také představil možnost vyslat SOS signál, nebo se vrátit do výchozího bodu ponoru.  Na trhu se pak objevily četné nové modely, technologie se výrazně zlepšila a potápěčský počítač se stal standardním a neodmyslitelným kusem potápěčské výstroje, kterým je dodnes.